Vysoké školy a takzvané potřebné reformy

One Comment

Deník Referendum, 26. 2. 2012

Jan Černý

Na vysokých školách lze nyní kromě jednotlivých vědních oborů studovat i praktickou politiku. Obrana univerzit proti útoku vlády na jejich autonomii je zkušeností, která může mít zásadní význam pro podobu veřejné diskuse u nás.

Debata kolem reformy vysokých škol je podstatná a důležitá nejméně ze dvou důvodů: jednak se v ní vedle osudu vysokých škol přirozeně tematizuje celkový neoliberální kurs pravicové vlády; a dále, do této debaty jsou vtaženy vzdělané elity, právě ta skupina společnosti, která podobu veškeré veřejné diskuse u nás dlouhodobě vytváří. Spor o podobu vysokých škol je vpleten do sítě dalších sporů, které v posledku ukazují ke sporu o podobu polistopadové české společnosti vůbec.
Debata o protestech proti navržené podobě reformy vysokých škol se na levici váže právě na spor o universalitu či partikularitu tohoto odporu: Je zapotřebí, jak tvrdí např. Martina Poliaková nebo Tereza Stöckelová, aby se protestující odpoutali od úzce cechovní perspektivy a pochopili svůj boj v souvislosti celospolečenského odporu proti neoliberálním reformám, nebo je takový požadavek zatím nerealistický a svým způsobem nesprávný, jak tvrdí např. Ondřej Slačálek, protože každý zápas se odehrává na konkrétním, partikulárním poli?

Má protestující akademická obec vztáhnout svůj boj k boji za podobu celé naší obce, protože jinak svůj spor s vládou vyhrát nemůže (resp. případné vítězství částečné by znamenalo jen přesměrování destruktivní reformní energie do jiných oblastí veřejného života), nebo se má držet pouze akademického tématu svého odporu, které jedině ji v boji spojuje?

Tento článek se pokouší v rámci tohoto sporu o univerzity a reformní univerzálie zaujmout jakési střední stanovisko: dostatečně informovaná zkušenost boje proti navržené reformě vysokých škol je zkušeností celku neoliberálního reformního úsilí, typickým příkladem, o jehož zobecnění se povede interpretační zápas.

Reforma je nutná, tedy neoliberální
Typická je zejména jednosměrnost reformního pohybu: reforma padá shora dolů na vysoké školy, které se už několik let k různým návrhům reformy sebe samých vyjadřují, jejich připomínky a námitky ovšem nemají na výslednou podobu návrhů žádný vliv (pro první návrh reformy na základě tzv. Bílé knihy terciárního vzdělávání např. zde, pro současný návrh např. zde). Úkolem ministerstva školství a vlastně celé diskuse kolem reformy je především „nutnou reformu“ nechápavým akademikům vysvětlit.

Příliš zjevná nekompetence a arogance současného ministra není ve skutečnosti hlavním nedostatkem reformy – je spíše její předností, protože na ni lze svést jakýkoliv zádrhel: čím špinavější je ministrův štít, tím zářivější zůstává reformní ideál, jen si odmyslet tohoto ministra z té podivné strany. Tuto myšlenkovou figuru do omrzení opakují hlavní média.

Ekonom Ondřej Schneider v Hospodářských novinách ji inzeruje hned v názvu svého článku Reforma vysokých škol – další zmařená šancea v jeho úvodu píše: „…návrhy ministerstva mají racionální jádro a při normální komunikaci mezi vládou a školami by nemělo být tak těžké vysoké školy přesvědčit o tom, že reforma je nutná.“ Snad můžeme vzít jeho text jako repliku v rámci pomyslné „normální komunikace“, které se zatím nedostává; v každém případě obsahuje celkem reprezentativní soubor argumentů pro „nutnou reformu“, které se v médiích stále objevují.

Refrén této repliky zní: příliš mnoho samosprávy, příliš málo trhu a konkurence. Ve Schneiderově textu se dočteme, že „studenti jsou zákazníci vysoké školy“, nikoliv tedy součást její samosprávy, a „nemají mít právo rozhodovat“. Samosprávné vysoké školy žijí v jakémsi závětří, nejsou schopny konkurovat „špičkovým evropským univerzitám“, nejsou k sobě přísné, udělují docentské a profesorské tituly na svých malých písečcích, nepřitahují zahraniční studenty.

Je proto zapotřebí omezit jejich samosprávu, přejít k manažerskému řízení univerzit a placení školného. Vztah studentů k vysoké škole se musí změnit na klientský a vysoké školy musejí být řízeny jako firmy soutěžící s jinými školami-firmami o studenty. Vždyť vzdělání je typický soukromý statek, jak se můžeme dočíst v každé učebnici ekonomie přibližně v sedmé kapitole.

Je to prosté, rozumím-li Ondřeji Schneiderovi správně: Pustíme do uzavřených a zlenivělých univerzit vítr volného trhu vzdělávání, a ten v nich vytvoří náležité konkurenční prostředí. V nově ustavených správních radách navrhovaných vždy z třetiny ministrem, rektorem (jmenovaným opět ministrem a navrhovaným společně touto radou a senátem) a senátem univerzity zasednou též představitelé byznysu a politiky, představitelé velkého otevřeného světa; ti také tomuto světu univerzity otevřou. Díky volné konkurenci oživlé vysoké školy budou českým a zahraničním studentům konečně za peníze nabízet kvalitní produkt, soukromý statek vzdělání. Taková reforma je přece, jak každý uzná, „nutná“.

Situace se poněkud zkomplikuje, opustíme-li utopickou rovinu neoliberální rad a podíváme-li se na situaci vysokého školství a reformní návrhy optikou praxe. Do správních rad, které budou narozdíl od současného stavu vysoké školy opravdu řídit, rozhodovat o toku financí a rozvojových programech a tedy též o struktuře výzkumu, zasednou – řekněme ze dvou třetin jmenovaných přímo či nepřímo ministerstvem – představitelé lokálního byznysu a lidé z ODS, TOP 09 a VV (po příštích volbách zase z jiných stran) a skrze ně finanční a podnikatelské skupiny, na něž jsou tyto strany napojené.

Velkému i menšímu byznysu se otevře cesta k dosud nepřístupným prostředkům z grantů a dotací na české i zahraniční studenty. Postupy, jak peníze tunelovat, odklánět a vůbec převádět na vlastní konta, si čeští politici, finančníci a jiní podnikatelé za dvacet let osvojili bezchybně.

To není nějaký nezamýšlený důsledek reformy, která má „racionální jádro“, její neblahé korupční pokřivení. Toto je spolu se školným a od něj odvozenými novými bankovními produkty její skutečné jádro, hlavní důvod, proč je tlak na provedení reformy tak obrovský, a proč nejsou vyslyšeny žádné připomínky univerzit – jsou to totiž připomínky, které se právě tomuto snaží zabránit, když hájí autonomii akademického prostředí (kontrolní či regulativní funkci plní za současného stavu akreditace a veřejné financování).

Ať už reformu připravuje tým Matějů nebo Dobešův, princip je stále stejný; pravda, technické detaily byly za Matějů dotaženější. Stejně jako důchodová reforma, se zděšením kritizovaná odborníky zleva i zprava a stejně nakonec protlačená, „nutná“ reforma vysokých škol není připravena špatně; obě jsou připraveny správně, přesně podle přání jejich skutečných zadavatelů, finančních a podnikatelských skupin, které většinu zdejšího politicko-ekonomického provozu řídí.

Více zde.

Tags: 

Readers Comments (1)
  1. Bc. Patrik Beshir napsal:

    … Debata o protestech proti navržené podobě reformy vysokých škol se na levici váže právě na spor o universalitu či partikularitu tohoto odporu: Je zapotřebí, jak tvrdí např. Martina Poliaková nebo Tereza Stöckelová, aby se protestující odpoutali od úzce cechovní perspektivy a pochopili svůj boj v souvislosti celospolečenského odporu proti neoliberálním reformám, nebo je takový požadavek zatím nerealistický a svým způsobem nesprávný, jak tvrdí např. Ondřej Slačálek, protože každý zápas se odehrává na konkrétním, partikulárním poli? …

    ZÁKLADNÍ METODY VĚDECKÉHO MYŠLENÍ

    ANALÝZA: JE MYŠLENKOVÉ ROZDĚLENÍ CELKU NA ČÁSTI, NEBO MYŠLENKOVÉ ODLIŠENÍ JEHO JEDNOTLIVÝCH VLASTNOSTÍ. PŘI HLEDÁNÍ PRINCIPŮ ŘEŠENÍ MUSÍME NEJPRVE ZJISTIT ÚSTŘEDNÍ ČLÁNEK ÚLOHY, KTERÝ URČUJE ZÁKLADNÍ ÚKONY NUTNÉ PRO JEJÍ ŘEŠENÍ. Úloha do značné míry závisí právě na správném stanovení tohoto článku. Účinnost tohoto procesu je dána subjektivními vlastnostmi řešitele. Značný význam má i zkušenost. MINULÁ ZKUŠENOST VŠAK MŮŽE ŘEŠENÍ ÚKOLŮ I ZTĚŽOVAT, A TO TEHDY, JE-LI JEDNOSTRANNÁ A VYTVOŘÍ-LI SE PROTO NÁVYK ŘEŠIT ÚLOHY TAKOVÝM ZPŮSOBEM, JAKÝ SE PRO NOVÉ PODMÍNKY NEHODÍ. Máme-li si osvojit princip řešení v obecné formě, je nutno, aby byl vyjádřen jasnými slovy, grafy nebo modely. Při analýze zjišťujeme, co můžeme poznat, budeme-li z těchto údajů vycházet, a co by nám při řešení úlohy pomohlo.

    SYNTÉZA: NA ROZDÍL OD ANALÝZY JE SYNTÉZA MYŠLENKOVÉ SLOUČENÍ ČÁSTÍ PŘEDMĚTU NEBO JEVŮ, MYŠLENKOVÉ SPOJENÍ JEJICH ZNAKŮ, VLASTNOSTÍ NEBO STRÁNEK. Syntézou můžeme spojit nejrůznější poznatky lidské činnosti a využít je k řešení nové úlohy. ANALÝZA A SYNTÉZA JSOU, AČKOLI JSOU TO OPERACE VZÁJEMNĚ PROTIKLADNÉ, ZÁROVEŇ NEROZLUČNĚ SPJATY.

    INDUKCE: JE ÚSUDEK SMĚŘUJÍCÍ OD ZVLÁŠTNÍCH PŘÍPADŮ K OBECNÉ POUČCE. Věrohodnost induktivních úsudků se ověřuje nejen množstvím případů, z nichž byla obecná poučka odvozena, a jejich rozmanitostí, nýbrž i obecnějšími zákony, z nichž můžeme obecnou poučku odvodit. INDUKCE SE OVĚŘUJE DEDUKCÍ.

    DEDUKCE: JE ÚSUDEK SMĚŘUJÍCÍ OD OBECNÉ POUČKY K ZVLÁŠTNÍMU PŘÍPADU. Z odvozených obecných pouček induktivně usuzujeme o zvláštních, dosud ještě neznámých případech, které však svými jednotlivými znaky pod touto obecnou poučku spadají. DEDUKCE SE OPÍRÁ O PŘEDCHOZÍ INDUKCI. SLOŽITÉ PROCESY USUZOVÁNÍ JSOU VŽDY ŘETĚZEM ÚSUDKU, V NĚMŽ SE OBA DRUHY ZÁVĚRŮ TĚSNĚ VZÁJEMNĚ PROPLÉTAJÍ A DOPLŇUJÍ.

    ABSTRAKCE: PŘI ZOBECŇOVÁNÍ SE ROZLIŠUJE, CO JE NA PŘEDMĚTECH A JEVECH OBECNÉ, ČLOVĚK SI NEVŠÍMÁ TĚCH VLASTNOSTÍ, JIMIŽ SE VZÁJEMNĚ LIŠÍ. ABSTRAKTNÍ MYŠLENÍ, V POJMECH, JE KVALITATIVNĚ NOVÁ FORMA OBRAZU PŘÍRODY.

    KONKRETIZACE: OPROTI ABSTRAKCI UMOŽŇUJE POUŽÍT JEVU OBECNÉHO V KONKRÉTNÍCH PODMÍNKÁCH. Myšlení se skutečnou šíří je vždy konkrétní – nejen obsáhne otázku v celku, ale nevynechá při tom ani důležité detaily, podstatné zvláštní momenty v jejich nejobecnějších a nejpodstatnějších rysech. KAŽDÝ VŽDY POCHOPÍ VÝKLAD LÉPE, KDYŽ UVEDEME KONKRÉTNÍ PŘÍKLADY, NA NICHŽ JE MOŽNO POZOROVAT TO, O ČEM JSME PŘI VÝKLADU HOVOŘILI V OBECNÉ FORMĚ.

    TŘÍDĚNÍ: je dalším důležitým nástrojem. BEZ NĚHO BYCHOM SE VŮBEC NEDOVEDLI ORIENTOVAT V OBROVSKÉ ZÁSOBĚ LIDSKÝCH ZNALOSTÍ, ZKUŠENOSTÍ A TECHNICKÝCH ŘEŠENÍ. JE TO MYŠLENKOVÉ ROZDĚLENÍ PŘEDMĚTŮ A JEVŮ DO SKUPIN A PODSKUPIN PODLE JEJICH VZÁJEMNÉ SHODY A ODLIŠNOSTI. TŘÍDĚNÍ UMOŽŇUJE SOUSTŘEDIT POZORNOST NA VYHLEDÁVANÝ OKRUH ZÁJMŮ, OSVOBOZUJE NÁS OD HLEDÁNÍ V CELÉ ŠÍŘI INFORMAČNÍHO FONDU, PŘITOM VŠAK EXISTUJE NEBEZPEČÍ, ŽE ŘADA OBJEVŮ A NOVÝCH TECHNICKÝCH ŘEŠENÍ JE PRÁVĚ NA ROZHRANÍ VĚDNÍCH OBORŮ NEBO TŘÍDĚNÝCH SKUPIN A PODSKUPIN A TYTO INFORMACE NÁM UNIKAJÍ.

    ANALOGIE: je jedním z nejdůležitějších nástrojů metody vědeckého myšlení. Zlepšovatel a vynálezce rovněž začíná své hledání metodou srovnávání předmětů a procesů nebo faktů pozorovaných v průzkumu a úvahou vyvozuje závěry. TATO METODA ÚVAHY DOVOLUJE VĚDCI, ZLEPŠOVATELI NEBO VYNÁLEZCI FORMULOVAT ODVÁŽNÉ DOMNĚNKY (HYPOTÉZY) A REALIZOVAT JE. ANALOGIE UMOŽŇUJE PRONIKNOUT DO JEVŮ, KTERÉ SVÝMI SMYSLY NEMŮŽEME POSTIHNOUT BUĎ PRO RYCHLOST, NEBO PRO NEVIDITELNOST. Člověk se naučil porovnávat navzájem mřížky, které tvoří základ tvarů krystalů. Analogie mu pomohla proniknout do závislostí stavby blatouchů nebo pýru na množství suroviny obsažené v zemi, množství vody v daném prostředí. ANALOGIE ČLOVĚKU POMÁHÁ POMOCÍ MODELU STUDOVAT JEV elektroerozívního výboje, který se odehrává v tisícinách vteřiny. Analogie pomohla poznat zákony souvislosti akustiky s šířením vlnění na hladině vodního modelu i s intenzitou a lomem světelných paprsků na světelném modelu. Analogie s dětským drakem pomohla poznat zákony vztlaku při konstrukci letadla a na modelu v kouřovém tunelu odhalit proudnice a konstruovat optimální tvar křídla letadla. Analogie dala základ k modelové technice a v podobě fotoelasticimetrie proniknout do stavu napětí v konstrukcích. Modely pomohly navrhnout složitá vodní díla a složité stavy v řečišti pod přehradou. Analogie ukázala souvislost s tisíciletým vývojem konstrukcí v přírodě a možnosti využití těchto zákonů v současném konstruování.

    PROTIKLAD: tak jako analogie je i využití protikladu metodou technického řešení. ZNALOST PROCESŮ V JINÝCH ODVĚTVÍCH VEDE K ŘEŠENÍ JAKOBY Z DRUHÉ STRANY.

    PhDr. Miloslav Wimmer: Základní metody vědeckého myšlení, Práce 1964
    Jak rozvíjet technickou tvořivost, Práce 1990

    *( Zdroj: http://www.quido.cz/metody.htm )