Listopad 1989 jako přelom dvou diktatur

There are no comments

Deník Referendum, 25. 2. 2013

Filip Šimeček

Stále častější porovnávání minulého a současného režimu nikam nevede: problémy konkrétních lidí i formy útlaku jsou u obou režimů natolik disparátní, že nemůžeme dojít k žádnému uspokojivému závěru.

Zúčastní-li se reformní člen KSČM nějaké politické televizní debaty, zpravidla musí čelit stále stejným otázkám diváků i moderátora a zpravidla také odpovídá stále stejnými frázemi, které pouze odvedou pozornost k jinému tématu. Mezi nejčastější takové polemiky patří otázka, zda je současný režim lepší, než ten předlistopadový. Stalinistické křídlo KSČM v tom má jasno a svou odpovědí se většinou chytí tazateli na vějičku, což jeho názor ihned vyřadí z veřejné debaty. Jsou ale i tací, kteří buď lavírují mezi oběma stranickými proudy, nebo se přiklání spíše k tomu progresivnímu a v odpovědi mlží. Podobně horké chvíle zažil nedávno poslanec Miroslav Grebeníček v roli hosta pořadu Hyde park.

Osobně se ale nedomnívám, že odpověď na otázku srovnávající polistopadový a předlistopadový režim musí být takto obtížná. Zkusme nejprve oba tyto režimy analyzovat a posoudit míru jejich represivnosti.

Patřím do generace Husákových dětí. Z bolševické normalizace si pamatuju zejména mléčné bary, prvomájové průvody a některé kuriozity tehdejšího potravinářského průmyslu. Dalo by se tedy namítnout, že nemohu mít srovnání, a tudíž ani právo kriticky psát na toto téma. V současnosti nicméně existuje tolik zdrojů (nemluvě o osobních svědectvích), že i mladší ročníky si mohou vytvořit poměrně objektivní a plastický obraz té doby. Společným jmenovatelem nakonec nezůstávají uranové doly, ale fenomén, který (nikoli překvapivě) platí i pro dnešní dobu. Kdo se podřídil, poslušně pracoval a hlasitě nic nekritizoval, mohl mít relativně spokojený život. A to i přesto, že nechodil na stranické schůze či vzal místo povinných manifestací děti na chalupu.

Více zde.

Tags: 

Readers Comments (0)